Dostávejte díky NewsHub aktuální zprávy o nejžhavějších tématech, které jsou aktualizované každou minutu. Nainstalujte nyní.

Poslední bitva Ernesta „Che“ Guevary

9. říjen 2017 2:30
18 0
Poslední bitva Ernesta „Che“ Guevary

„Žena nám neposkytla žádnou důvěryhodnou informaci o vojácích. Má dvě dcery, jedna je velmi zesláblá a druhá mrzáček. Dali jsme jí padesát pesos s příkazem, aby neřekla o tomto setkání nikomu ani slova, ale je malá naděje, že svému slibu dostojí,“ psal si onoho 7. října muž přezdívaný „Che“.

Domorodci skutečně bolivijskou armádu o přítomnosti a pohybu revolucionářů často informovali a bylo tomu tak i v noci na 8. října, kdy se Guevarovi muži pomalu vlekli obtížnou cestou dnem soutěsky Churo. Byla poseta balvany a hustší vegetací, přesto úkryt nebyl dostatečný.

Rolník, který na opačné straně potoka pěstoval brambory, rozpoznal jejich postavy v měsíčním světle – siluety bradatých vyhublých strašidel s očima zabodnutýma do země, na zádech obrovské batohy, jedni měli zbraně v rukou, jiní na popruzích.

Nepochyboval. Jsou to partyzáni. Schoval se za strom a počítal. Měli velké rozestupy. Celkem sedmnáct postav. Možná si v tu chvíli představoval, jak bude mít v kapsách padesát tisíc pesos, které prezident Barrientos nabídl tomu, kdo pomůže vousáče najít.

Přezdívku „Che“ dostal Guevara při bojích v pohoří Sierra Maestra, neboť toto slůvko velmi často používal (ve španělštině znamená něco jako „hm“ nebo „hele“). Stalo se součástí jeho jména a samotná slabika dokonce tvořila i jeho oficiální podpis na bankovkách, když stanul po revoluci v čele kubánské Národní banky.

Charismatický, tehdy 35letý Ernesto „Che“ Guevara na slavné fotografii Reného Burriho z roku 1963 pro americký časopis Look.

Narodil se v červnu 1928 v malém argentinském městečku Rosario v zámožné středostavovské rodině pod jménem Ernesto Rafael Guevara de la Serna. Od mládí trpěl astmatem a to bylo zřejmě hlavním motivem k rozhodnutí studovat medicínu – říká se, že chtěl porozumět své nemoci. Byl dobrým studentem a snad by se stal úspěšným lékařem, kdyby nebylo jeho cest napříč jihoamerickým kontinentem v závěru studií i krátce po nich. Začal se totiž zajímat o politiku a původní morální odsudky se proměňovaly v levicové přesvědčení.

Cestoval se svým kamarádem Albertem Granadem. Zažili dobrodružství a poznali exotiku, ale objevili také zdrcující nerovnost mezi lidmi. Několik týdnů Guevara pracoval v peruánském leprosáriu a při dalších cestách se zase seznamoval s osudem utlačovaných potomků Inků. Svoje zážitky si zapisoval a po více než půlstoletí byl podle nich natočen film (Motocyklové deníky, 2007).

Po ukončení lékařské fakulty v Buenos Aires odcestoval Guevara v roce 1954 do Guatemaly, kde se dal k dispozici levicovému prezidentovi Arbenzovi. Na vlastní kůži však zanedlouho zažil, jak americká CIA podpořila puč proti tomuto demokraticky zvolenému politikovi.

Vytvořil si názor, který už nikdy neopustil: Spojené státy americké jsou imperialistickou mocností, jež brání všem vládám bojovat s nerovností. Konflikt s USA je nevyhnutelný a je zapotřebí hledat zahraniční podporu.

Protiklad tehdy Guevara viděl v Sovětském svazu – v duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Nabyl přesvědčení, že diktatury a kapitalistické vlády lze svrhnout pouze ozbrojeným bojem. Odjel do Mexika, kde nastoupil do partyzánského výcviku. Tam se seznámil s Fidelem Castrem a jeho bratrem Raúlem.

V roce 1956 s nimi vyrazil na jachtě Granma na Kubu, aby svrhli Batistovu proamerickou diktaturu. Akce skončila krachem a skupina přeživších partyzánů se ukryla v pohoří Sierra Maestra a postupně získávala další příznivce. Na začátku roku 1959 Castro triumfoval a jeho muži vstoupili do Havany.

Svět obletěla fotografie, na níž společně s Che Guevarou vjíždějí na tanku do hlavního města. K jeho největším úspěchům patřilo dobytí Santa Clary a také velení proti americkému výsadku v Zátoce sviní v roce 1961.

Che Guevara byl po Fidelovi Castrovi druhým nejvýznamnějším velitelem povstalecké armády, stal se ministrem průmyslu a guvernérem Národní banky, měl rodinu a čtyři děti – přesto v roce 1965 Kubu opustil a se stovkou spolubojovníků tajně odešel do belgického Konga v Africe (dnešní Zair).

Když Che Guevara na začátku roku 1965 po své návštěvě Alžírska a Číny náhle na delší dobu zmizel, světový tisk byl plný dohadů. Byly splétány roztodivné příběhy: „Che byl zatčen“, „Che je v ústavu pro choromyslné“, „Fidel Castro ho nechal odstranit“, „Utekl do USA se státním pokladem“, ale třeba také, že „Che bojuje v Kolumbii“ nebo že „zemřel v partyzánské válce v Peru“.

Ve skutečnosti byl v té době ve výcvikovém táboře na Kubě, kam shromáždil skupinu dobrovolníků a chtěl s nimi vést vlastní partyzánskou válku. Při poslední návštěvě OSN v prosinci 1964 pronesl řeč, která dávala tušit, že by mohl bojovat proti imperialismu na jakémkoli místě světa.

Ernesto Guevara a Fidel Castro krátce po vítězství kubánské revoluce nad Batistou.

Byl přesvědčen, že guerillovou válku je možné vyvézt do zemí Latinské Ameriky. Svou vizi rozšířil během svých cest do Asie a Afriky i na tyto kontinenty a ideologii globální partyzánské války vyjádřil ve studii „Vytvořit dva tři Vietnamy“. Posléze došel k závěru, že Kongo (kde právě probíhala občanská válka) je v dané chvílí nejzralejší zemí pro osvobozenecký boj a pro revoluci, která může sloužit jako rozbuška pro celý africký kontinent.

Na základě toho navrhl Castrovi plán: v čele skupiny kubánských dobrovolníků odejde tajně do této země s úmyslem vytvořit tam jádro budoucí revoluční osvobozenecké konžské armády. K tomu vybral na Kubě 120 mužů a čtyři lékaře černé pleti.

Vybraní kandidáti museli oznámit svým rodinám, že odjíždějí studovat na několik let do Sovětského svazu a současně se zavázat, že nesmějí po tuto dobu psát svým blízkým ani přijímat poštu. Všichni dostali krycí jména ve svahilštině – samotný Che přijal jméno Tatu, pod nímž pak skutečně celou dobu v Africe vystupoval, aniž kdokoli odhalil jeho identitu.

V několikařádkovém dopise rodičům zdůrazňuje, že znovu cítí pod nohama Rocinantina žebra a vydává se na cestu: „Věřím v ozbrojený boj jako jediné řešení, aby se bojující národy osvobodily, a jsem si vědom následků svého přesvědčení. Mnozí říkají, že jsem dobrodruh, a opravdu jím jsem.

Až v pralesích východního Konga a po prvních zkušenostech z bojů Guevara zjistil, jak se tamější podmínky velmi lišily od jeho představ a kubánských zkušeností. Závěry z africké mise, jak je vylíčil v zápiscích (poprvé uveřejněných až po 30 letech), byly negativní a sebekritické.

Che a jeho kubánští bojovníci byli zděšeni konžskými povstalci. „Téměř nikdo neměl potuchy o tom, co je palná zbraň. Stříleli se navzájem, když si s nimi hráli,“ posteskl si například. Na adresu revolučních vůdců poznamenal, že vedou pohodlný život daleko od fronty, holdují alkoholu a utrácejí peníze v nevěstincích. Po několika měsících neúspěšných akcí došel Che k závěru, že „nemůžeme osvobodit zemi, která sama nebojuje“.

Che (třetí zprava) pózuje s muži, kteří s ním šli koncem roku 1966 bojovat do Bolívie. Ke své podobě se vrátil až po několika měsících, když mu začaly růst jeho vlasy a vousy.

Těmito slovy vysvětloval v dopise Castrovi v říjnu 1965 své rozhodnutí stáhnout se z fronty a opustit konžské území. V dopise přiznává, že se on i Kuba dopustili mnoha chyb, zejména v podcenění nepřítele a zásady, že nelze bojovat v cizí zemi bez znalosti jazyka a mentality obyvatel.

Po útěku z Konga se vážně nemocný Guevara několik týdnů schovával v rezidenci kubánské ambasády v Dar es Salaamu (Tanzanie). Diktoval sekretářce svoje zážitky a uvažoval, na jakou novou frontu se vypraví. Castro krátce předtím zveřejnil jeho „dopis na rozloučenou“, a tak se na Kubu vrátit nemohl – když se tam jednou všeho vzdal, nemohl přijet poražený a ponížený.

Jeho největším přáním bylo přenést guerillu do rodné Argentiny. Již v roce 1963 tam poslal expediční oddíl pod vedením Ricarda Masettiho. Jakmile se vytvoří podmínky, měl tam dorazit i Che a převzít vedení partyzánské války. Skupina však byla vypátrána a zlikvidována.

Ani po této zkušenosti myšlenku provést revoluci ve své vlasti neopustil. Fidel Castro byl ale proti a učinil řadu kroků i úskoků, aby mu v cestě do Buenos Aires zabránil. Guevara se nakonec tohoto záměru skutečně vzdal a souhlasil, že odjede do Prahy, kde naplánuje další fázi svého života.

Castro do Dar es Salaamu poslal dentistu Luise Garcíu, který dokázal během několik týdnů Guevarův vzhled dokonale změnit (podrobnosti o tom zveřejnil až v roce 2004). Součástí proměny byla například depilace vlasů na hlavě, navrstvení horního i dolního chrupu a brýle se zvláštními čočkami, které umožňovaly vidět dozadu.

Mezitím byla v Havaně pro Guevaru vymyšlena alternativa jeho argentinského projektu – partyzánské tažení v sousední Bolívii, která byla vybrána za kolébku latinskoamerické revoluce. Kubánci měli napochodovat do této země, nikoli aby se přidali k již probíhajícímu procesu, ale aby sami iniciovali partyzánské hnutí (jež se pak rozšíří do Argentiny a Peru). Byla to extrémní interpretace Guevarova názoru, že předběžné podmínky nejsou nutné; mohou být vytvořeny zvnějšku.

Rezidentura kubánské rozvědky v Praze měla na základě dohody s čs. rozvědkou k dispozici několik konspiračních bytů, které sama obhospodařovala a používala pro tranzit svých agentů i různých revolucionářů, vycvičených na Kubě, pro jejich cesty z Havany do třetích zemí, zvláště do Latinské Ameriky.

Fotografie z pasu Adolfa Meny, což bylo jméno, které Che přijal v Bolívii. Takto maskován se pohyboval také během svého tajného pobytu na jaře 1966 v Československu.

Jedním z nich se tedy stal i Ernesto Guevara. V tehdejším Československu tajně pobýval pět měsíců – do července 1966. Aktivně se zde připravoval na svou budoucí výpravu a vybral si většinu bojovníků, kteří ho měli do Bolívie doprovázet.

Po Castrově záruce, že o jeho pobytu nebude kromě manželky Aleidy a nejužšího okruhu lidí nikdo vědět, přijel v létě 1966 na Kubu a zdržel se tři měsíce ve výcvikovém středisku v horách. Těsně před odjezdem do Bolívie navštívil svou rodinu – ale už v přestrojení, takže děti nepoznaly, že je s nimi otec.

Samotná bolivijská operace byla od začátku předurčena k neúspěchu. Její podrobnosti jsou dobře známy díky Guevarovu deníku i četným dalším líčením. Che pod Andami strávil strastiplných jedenáct měsíců bojem proti přesile, sužován záchvaty astmatu, bez zásob a bez podpory místních obyvatel.

Jeho oddíl (maximálně 50členný) měl po první přestřelce v polovině března 1967 v patách dvě divize bolivijských vojáků a časem i několik stovek domácích rangers, urychleně vycvičených americkými instruktory.

Také bolivijská komunistická strana se od partyzánů distancovala (její předák Mario Monje se radil se sovětským vedením a pod jeho vlivem odmítl Guevarovi jakoukoli podporu a pomoc své strany). Che tak zůstal všemi opuštěn, a to i chudými rolníky, pro které se chtěl obětovat, ale kteří měli z guerilly strach – nakonec to byl jeden z nich, kdo upozornil nad ránem 8. října bolivijské vojáky a umožnil tak jeho zajetí.

Po krátkém boji s obklíčenými partyzány byl Che zraněn do nohy a brzy nato vojáky kapitána Garyho Prada zajat. Odvedli ho do vesnice La Higuera, vzdálené dva kilometry, a strčili do místnosti v místní škole. Bolivijské vrchní velení celou noc v La Pazu uvažovalo, co s ním udělat. V zemi neexistoval trest smrti a představa veřejného procesu je děsila.

Nakonec rozhodla trojice prezident René Barrientos, nejvyšší velitel bolivijských ozbrojených sil Alfred Ovando a náčelník generálního štábu Juan José Torres o likvidaci zajatce. Přikázali, že Che Guevara má být ihned zabit – bude lepší, když „zemře v boji“, než kdyby byl odsouzen na 30 let.

Mrtvý comandante v Nemocnici Ježíše Krista z Malty v městečku Vallegrande. Generál Belmonte ukazuje smrtelnou ránu. Fotografie vznikla 10. října 1967.

Jejich rozkaz byl v La Higueře přijat v pondělí dopoledne 9. října a velitel 8. divize plukovník Joaquín Zenteno pověřil jeho provedením četu vojáků. Ti mezi sebou údajně losovali a vykonavatelem byl určen poručík Mario Terán. Váhal, ale po několika hltech skotské vystřílel do Guevarových prsou šest ran. Jedna z nich trefila srdce.

Svou násilnou smrtí se Ernesto „Che“ Guevara stal mučedníkem. Kdyby ho bolivijská vláda ušetřila, sága revoluce, heroismu a sebeobětování – které symbolizuje – by zřejmě nikdy nenarostla do takových rozměrů.

Paradoxně tomu napomohli sami bolivijští vojáci. Ve snaze, aby nebyly pochybnosti o Guevarově identitě, nechali před fotografováním tělo zastřeleného umýt a učesat. Proměnili tak obraz poraženého revolucionáře z rokliny Churo s tváří poznamenanou frustrací v magický obraz posmrtného života, umocněný nápadnou podobou Guevarovy chladné tváře a idealizované podoby Krista.

Násilná smrt dala jeho životu smysl. Sehrála hlavní úlohu ve vytvoření mýtu a v konstrukci souznění mezi ním a epochou. Pro radikální studenty šedesátých a sedmdesátých let se stal prototypem zbožňovaného hrdiny a symbolem revolty. Pro historii zůstal romantickým i kontroverzním revolucionářem.

Zdroj: novinky.cz

Podíl na sociálních sítích:

Komentáře - 0