Režisér Štěpán Altrichter: S pocitem vykořeněnosti jsem vyrostl

31. březen 2015 19:13

10 0

Režisér Štěpán Altrichter: S pocitem vykořeněnosti jsem vyrostl

Praha /ROZHOVOR/ - Asi každý student filmové školy sní o tom, že jeho absolventský snímek „nezapadne" a dostane se do kin pro co nejširší diváckou základnu. Štěpán Altrichter si svůj sen právě plní, a nějakou chvíli ještě plnit bude. Česko-německý snímek Schmitke, se kterým absolvoval na pražské FAMU a na filmové škole v Berlíně, uvedl nejprve na festivalu v Jižní Koreji, v březnu se pak jako jediný český film promítal také na pražském Febiofestu.

Následovat bude jeho uvedení v Plzni, na festivalu v Karlových Varech a těší se i na prvotní distribuci v kinech po České republice a v Německu. Prvotní nápad realizace nízkorozpočtového filmu vznikl v hlavách mladých studentů před více než třemi lety. Děj se odehrává na pomezí Čech a Německa, především v hornaté oblasti Krušných hor.

Před premiérou jsem byl hodně nervózní. I když je snímek hodně český, mluví se v něm i dost německy. Nevěděl jsem, jak ho lidé přijmou. Atmosféra v kině ale byla skvělá a z následných pozitivních ohlasů jsem byl až překvapený.

Co je pro vás důležitější - názory odborníků, kritiků a filmařů, nebo diváků?

Obojí je důležité, jsou to dva odlišné světy. To je, to jako bych rozlišoval, jestli je důležitější kameraman nebo herec. Což nejde. Profesionální svět je pro mě důležitý, zároveň ale chci, aby na můj film chodili do kina i neprofesionální diváci. Takoví, kteří film vnímají jen tak, jestli je baví a zda si z něj něco vezmou. Je to podobné jako s filmovými cenami. Ty jsou pro mě méně zásadní, ale důležité jsou samozřejmě také. Aby potom producent dostal peníze na další filmy a podobně.

Tematicky je film Schmitke velmi specifický, na zdejší poměry neotřelý.

Na počátku stály dvě věci. Osobní příběh člověka, kterého znám a který byl v obdobném věku inženýr stejně jako hlavní postava Julius Schmitke. Zaujal mě hlavně tím, že vyjadřuje cítění dnešního světa, které má i mnoho lidí kolem mě. Říká se tomu vykořeněnost. Doba je rychlá a často v ní nemůžeme najít základní lidské hodnoty. Těžko se to popisuje slovy, ve filmu vyzní pocit lépe… Na druhé straně hrály hlavní roli také Krušné hory, kde se příběh odehrává. Mají zvláštního ducha, který nás oslovil. Film jsme Krušným horám napsali doslova „na tělo".

Krušné hory mají ve filmu doopravdy takřka hlavní roli. Máte k nim bližší osobní vztah?

Z prostředí Krušných hor vnímám nostalgii. Když jsem v osmdesátých letech jako malý kluk pobýval u brněnské přehrady, fungoval tam takový pocit komunity. Ve chvíli, kdy člověk něco potřeboval, šel stejně jako ve filmu za starostou do hospody. Dneska se bohužel tato blízkost vytrácí. Jakkoli jsem proevropský člověk, přijde mi, že je to škoda. V celé Evropě to pomalu začíná vypadat všude stejně a vlastní autentický ráz se z jednotlivých míst vytrácí. I lidi jsou stále více stejní a jakákoli odlišnost se nevyplácí.

Asi jsem s tím dokonce vyrostl. Můj tatínek je dirigent, a tak jsme neustále cestovali a vždycky jsme byli tak trochu mimo společnost. Tři roky jsem studoval psychologii a filozofii, kde jsem se podobnými tématy jako je vykořeněnost zabýval. Pocit, že žijeme v divné době, jsem měl asi vždycky. Podle mě je to dojem, který má dneska spousta lidí. Jenom ho ne každý dokáže popsat, a často si ho asi ani neuvědomuje.

Dá se v tom srovnat dnešní doba s obdobím třeba před dvaceti lety, kdy jste byl dítě?

Jako dítě jsem to tolik nevnímal. V posledních deseti letech jsem ale hodně cestoval mezi Prahou a Berlínem, měl jsem tak možnost pohledu zvenčí. Před deseti lety u nás fungoval doslova turbokapitalismus, což se už dneska mění. Lidé u nás z tohoto konceptu vystupují, ať už proto, že chodí na farmářské trhy, zabývají se tím, co jí, kde žijí… Začínají si více uvědomovat základní lidské hodnoty a potřeby.

Když o tom tak přemýšlím, možná je za tím právě spojení umění hudby a lékařství, ve kterém hraje roli logika. Film mě zajímal odmala, především potom v pubertě. Inspiroval mě i starší bratranec, který studoval na FAMU scenáristiku. Přišlo mi to cool.

Vždycky se mi nejvíc líbilo spojení filmu, který baví, dokáže diváka upoutat, a přesto má uměleckou výpověď. Líbí se mi filmy, které vznikly v šedesátých letech u nás, ve Francii nebo v Itálii.

Jenom tři roky, obory jsem nedostudoval. Tenkrát ještě nebyly v Německu na vysokých školách bakalářské obory, dneska už bych asi titul za tři roky studia dostal. Teď už je to ale jedno, možná bych si ho mohl dát tak maximálně na vizitku.

To je dvousečné… Určitě je dobré nechat se tím inspirovat a svým způsobem třeba z psychologie čerpat. Na druhou stranu je to ale i poněkud zavádějící. Na režii filmu ani scenáristiku není dobré jít vědecky, příliš analyzovat a přemýšlet. Myslím si ale, že díky studiím mám trochu jiný přístup obecně třeba jen k lidem na ulici. Je to dobré nářadíčko, v praxi je ale lepší vycházet spíše ze života.

Jsem zastáncem toho, že si v něm má každý najít svoje. Prvotní téma, se kterým jsme film dělali, nerad vysvětluji, protože si myslím, že kdyby se dalo lehce říct nebo napsat, nemuseli bychom snímek natáčet. Základní myšlenka nebo spíš pocit od srdíčka, tam ale samozřejmě jsou. To, že si ji každý divák uchopí podle sebe, vede ve výsledku většinou stejně k tomu stejnému, počátečnímu tématu. Jsou to jenom různé pohledy na stejnou věc… Jeden pán na projekci řekl myšlenku, která byla docela přesná. Že Schmitke je člověk, který ztratil sám sebe, a když se najde, zjistí, že v životě není nejdůležitější jeho práce. Že by si ho měl více užívat a hlavně si v něm najít svoji vlastní cestu a něco co ho na ní bude naplňovat.

Vedle českých a německých herců vystupují ve filmu také samotní obyvatelé Krušných hor.

Dokonce i role, které obsadili herci, jsou ale napsány podle předlohy opravdových lidí, kteří tam žijí. Některé postavy jsme si sami vytipovali, například hospodského z hostince U Bobra, který ve filmu vystupuje sám za sebe. Obléká tam vlastní svetr, chová se tak, jak se chová ve skutečnosti… Autentické jsou i scény z hospody, kde vysedávají reální štamgasti. Nijak jsme je neměnili, neříkali jsme, co mají říkat, ani jak se mají chovat. Jediné, co jsme upravili, byl název ústřední vesnice. Ve skutečnosti jsou to Abertamy, ve filmu se obec jmenuje Chřmelava, aby to pro Němce bylo pěkně těžko vyslovitelné.

Docela na to kašlali, řekl bych, že jim nějací pražští filmaři byli jedno. Lidé tam mají vlastní život, vlastní problémy a nějaký film. Když tam přijedete poprvé s pražskou poznávací značkou, působíte úplně stejně jako ve filmu - docela jako exoti. Pamatuji si, že jsme si při první návštěvě hospody objednali pivo, na výběr byla Plzeň a Gambrinus. Dali jsme si Plzeň a všichni se pousmívali. Protože ji tam nikdo nepije, a také podle toho chutná.

Čekáme na vhodné počasí. V Abertamech nemají kino, proto se film bude promítat na plátně na náměstí. Chceme tam za lidmi přijet i my a na osobní setkání se těší i představitelé hlavních rolí.

Není to ta přímočará reklama, z filmu je ale patrné, že v Krušných horách je krásně. Že stojí za to tam jet, ač nejsou nejchytlavější na první pohled. Jak říká lokální matador a autor mnoha knih Petr Mikšíček, Krušné hory jsou taková láska na druhý pohled.

Nejvíc mě překvapilo, že ani mladí lidé odtamtud nechtějí odejít a že se tam pořád vracejí. Ačkoli jde o stále docela chudou oblast. Lidé odtamtud také studují v Praze, v Brně, v Plzni, v Ostravě… Potom se ale do Krušných hor vrací. Chybí jim tamní život, příroda, se kterou jsou zde v neustálém sepětí. Lidé tam daleko víc drží pohromadě.

Patříte mezi Pražany, kteří jakmile mohou, velkoměsto opustí a vyrazí někam ven za přírodou?

Rozhodně, zrovna nyní přemýšlím, jestli nesehnat nějakou chalupu v Krušných horách. Hrozně se mi v České republice líbí také Beskydy, rovněž prostor s magickou atmosférou, neuvěřitelnou přírodou i vlastními spokojenými lidmi. Nevím, jestli bych nyní dokázal na malém městě nebo na vesnici nastálo žít. Do budoucna to ale nevylučuji. A v současnosti mi vyhovuje kombinace obojího.

Štěpán AltrichterNarodil se v roce 1981. Vystudoval FAMU a německou filmovou školu v Berlíně, HFF Potsdam Babelsberg. Do českých kin na jaře vstoupí jeho absolventský film Schmitke, který měl světovou premiéru loni na mezinárodním festivalu v Jižní Koreji. Snímek vznikl v českoněmecké produkci, v Čechách byl poprvé uveden v rámci Febiofestu v Praze. Do kin půjde Schmitke také v Německu. V současnosti pracuje na dalších dvou filmech.

Zdroj: denik.cz

Pro kategorii stránku

Loading...