Překladatele natahují na Skřipec. Někdy nám hrozí i žalobou, říká Alena Lhotová

14. květen 2018 4:00

18 0

PRAHA Anticena Skřipec za nejhorší překlad roku, která se v pátek udělila na Světu knihy, nechce skandalizovat překladatele. „Jde nám o to, poukázat na špatnou práci vydavatelů, kteří v honbě za rychlým výdělkem pouštějí na trh překladatelské paskvily,“ říká Alena Lhotová, místopředsedkyně Obce překladatelů, která cenu uděluje.

Pokud mám mluvit za sebe, tak jako romanistka jsem vybrala životopis Jeana-Paula Belmonda Mých tisíc životů. Na špatný překlad Kateřiny Dejmalové mě upozornila novinová recenze, a tak jsem si obstarala originál a nestačila jsem se divit. Pořídila jsem tedy překladatelský posudek, který je součástí nominace na cenu.

Prakticky od první kapitoly se na každé stránce vrší nesmysly, překladatelské lapsy, nepozornosti, prohřešky pro úzu češtiny. Také nás zarazila neuvěřitelná kostrbatost překladu, říkala jsem si, že to snad není možné, aby to autor tak napsal. A když jsem to pak konfrontovala s originálem, zjistila jsem, že je to naopak kniha napsaná svěže, čtivě, s vtipem i ironií. Nakonec měl pomocníky – syna a novinářku. Není to velká memoárová literatura, ale je to zajímavé.

Těch chyb je opravdu spousta a jsou vypsané v mém posudku. Překladatelka opakovaně hromadí v jedné větě tolik chyb, že zcela mění význam sdělení. Například píše, že jistý „Douste Plazy za přispění konzervátora Emmanuela Bréona, autora rozumného katalogu otcova díla, utvořil komisi, pověřenou, aby pomohla vytvořit muzeum, které mu bude dedikováno“. Ovšem věc se má tak, že pan Bréon není konzervátor, nýbrž kurátor, nesestavil rozumný katalog (francouzsky catalogue raisonné), nýbrž souborný katalog, a muzeum nebylo Belmondovu otci dedikováno, nýbrž v něm byla jeho díla vystavena.

Tehdy skončila státní nakladatelství a vyrojila se spousta soukromých vydavatelství a nakladatelé byli žhaví do vydávání autorů, kteří byli doposud ineditní. A tak bylo běžné, že zadávali překlady neprofesionálům, hlavně aby kniha byla už na pultu. Tehdy vznikla řada překladatelských paskvilů, což kazilo vkus čtenářů a na druhou stranu to poškozovalo skutečné překladatele. Dřív byla cenzura, vše bylo podřízené dohledu, a tak se kniha vydávala i tři roky, což mělo jedinou výhodu, že po technické a překladatelské stránce byla skutečně pečlivě připravená.

Zdá se nám, že ano. Také jsme dřív měli dvě větve – pro krásnou a odbornou literaturu – a v každé jsme udělovali Skřipec a Skřipeček. Teď už dáváme jen jednu cenu. Letos shodou okolností jde o memoárovou literaturu, která je na hranici beletrie a literatury faktu. Dále je v nominaci knížka britského autora o Novaku Djokovičovi, která je rovněž plná nesmyslů, navíc se překladatel zjevně nevyzná v tenisové terminologii. Nakladatelství Omega už vydalo stejně špatný překlad knihy o Federerovi.

Jistě, nejvíc se překládá angloamerická literatura, takže je tam počet tipů největší. Ukazuje se, že některá nakladatelství, konkrétně právě Omega Dobrovský, zadávají překlady lidem, kteří jsou ochotni pracovat v šibeničním termínu, navíc jsou to mladí lidé, kteří se spokojí s nižšími honoráři. Přistupují na nehorázné podmínky, například že smí odevzdat text, v němž jsou pouze čtyři chyby.

Před pár lety jsme měli na tapetě jinou knihu, kterou vydalo nakladatelství Práh, a to vzpomínky Niklase Franka Moje německá matka. Autor v ní rekapituluje své dětství v rodině válečného zločince, a zatímco německý originál byl velmi citlivě napsaný, v češtině z toho vznikl paskvil. Před dvěma lety vydalo totéž nakladatelství životopis Stevea Jobse. Autor je zdatný žurnalista a jeho knihu dohromady přeložily dokonce dvě překladatelky, které ale neměly ponětí o odborné terminologii, a podle toho jejich překlad vypadal. Nakladatel, který chtěl knihu vydat co nejrychleji po Jobsově smrti, se s tím opravdu nepáral, knihu v originále roztrhl v půlce a podělil těmi půlkami překladatelky.

Ano, i to se objevuje. Vezme se starý překlad a pod něj se podepíše někdo jiný, aby se nemuselo platit. Stačí pozměnit první dvě stránky, napsat místo „byl nadšen“ „nadchl se“ a pak to ještě podobně poupravit na konci. Naše cena se ale neuděluje prvoplánově, abychom skandalizovali překladatele. Obviňovat Obec překladatelů z nekolegiality by bylo liché. Především upozorňujeme na špatnou práci nakladatelství, na častou absenci kvalitní redakce. I ten nejlepší překladatel potřebuje druhý pohled. Vezměte si ty Belmondovy memoáry, tam vlastně nejsou chyby pravopisné a v interpunkci, ale redaktorka nezná francouzské reálie, protože nechat takové chyby jako ministr kultury Land, když každý, kdo zavadil o Francii, ví, že to byl Jacques Lang, nebo udělat z Jeana Rocheforta ženskou, to je nepřijatelné.

Před mnoha lety jsme „ocenili“ knihu Velké bitvy historie francouzského autora Stephana Audoin-Rouzeaua, kde byla hromada nesmyslů. Byla to velká výpravná publikace a snad jediná bitva tam nebyla uvedená správně.

Vzácně. Jednou kdosi vydal opsaný překlad krále Artuše a překladatel pak přišel a hájil se dost pochybnými argumenty. Někdy nám také hrozí žalobou, ale k té pak nikdy nedojde. Jednou se nám ale stalo, že jsme upozornili na vydání písňových textů Leonarda Cohena, a když se s naším posudkem nakladatel seznámil, kritiku přijal a knihu stáhl z prodeje.

Přečtěte si také: I dnes vycházejí knižní hrůzy. Knižnímu trhu škodí velmi špatné překlady

Zdroj: lidovky.cz

Pro kategorii stránku

Loading...