Před sto lety se narodil v Žižkově ulici Jan Drda

4. duben 2015 5:13

14 0

Před sto lety se narodil v Žižkově ulici Jan Drda

Příbram - Před 100 lety se v příbramské Žižkově ulici, v posledním hornickém domku nad horním koncem Sevastopolského náměstí, narodil spisovatel a dramatik Jan Drda. Tento šedivý domek se ničím neliší od ostatních v řadě. Snad jen plechovým kohoutem na střeše. Přestože letos uplyne od Drdovy smrti dlouhých 45 let, jeho pamětní desku tam ani jinde v Příbrami dodnes nenajdete.

Drda je dosud mnohými považován za kontroverzní osobu. V očích těchto lidí mu nepomohlo ani to, že patří k tomu málu prominentních osobností, které odpočátku odsuzovaly okupaci vojsky tehdejší Varšavské smlouvy v roce 1968. Mnozí jiní, kteří tuto odvahu neměli, jsou dodnes slavní a uctívaní.

Ale vraťme se na přelom 19. a 20. století. Tehdy si vzali manželé Vlčkovi, žijící v onom domku, do opatrování malou Toničku Filipovou. Když se stala slečnou na vdávání, rozhodla o jejím dalším osudu příhoda jednoho srpnového podvečera. Opilému kočímu se tehdy splašilo koňské dvojspřeží. „Tu však …", jak vzpomíná Drda později, „vyběhl mladý chlap, bos, v košili, kalhoty vyhrnuté na lýtkách, skočil koňům z boku do cesty a přesným hmátnutím obou rukou je chytil u zpěněných hub." Tím imponujícím mladíkem nebyl nikdo jiný než Josef Drda. Tonička nechtěla nic slyšet o tom, že je to „vyhozený havíř, nedoučený kamnář, příležitostný nádeník, který se pral o tancovačkách, pil, furiantil, …, a s prostopášnou lehkomyslností kazil nejhezčí děvčata ve vůkolí".

Sourozenci tak trávili své dětství v sirotčincích. Marie se záhy stala řádovou sestrou a Jan, po ukončení obecné školy, pokračoval na gymnáziu. Už tehdy chtěl být spisovatelem, psal povídky do časopisů a divadelní hry pro gymnázium, většinou pod vlivem Osvobozeného divadla. Studovat však mohl jen díky různým nadacím a přivýdělkům: přesto často neměl ani na boty. Tuto první kapitolu svého života ukončil v červnu 1934 maturitou.

Na podzim odchází studovat na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity: bez peněz, bez možnosti ubytování. Naštěstí po čase získává stipendium a je přijat do Masarykovy studentské koleje. Zapojuje se do studentského hnutí ve snaze pomoci řešit problémy, které tíží jeho i ostatní. Výsledkem je první trpká zkušenost: za organizování studentské stávky je z koleje vyloučen. Tím ovšem končí i jeho studia. Koncem léta 1937 nastupuje jako dvaadvacetiletý z existenčních důvodů na své první místo. Stává se redaktorem „Lidových novin", nejprve ve Zlíně, pak v Praze. V jejich redakci byl pouhých pět let a za tu dobu stačil napsat na 6 000 úvodníků, fejetonů, úvah atd. V roce 1940 napsal svůj nejúspěšnější román „Městečko na dlani". Vzhledem k nedostatku místa a klidu v malém bytě „seděl na toaletě, zkrátka na záchodě, a napsal tam za pouhých čtrnáct dní celou knížku," vzpomíná syn Petr. V jadrném a plnokrevném vyprávění je toho dost, co charakterizuje Drdův příbramský původ. Ke konci okupace ho potkal režisér Jiří Frejka a navrhl mu napsat jinotajnou pohádku, kterou by Němci nepochopili a Čechům by posílila morálku. Tak vznikly „Hrátky s čertem". Premiéra se však stihla až po válce. Jejich filmovou adaptaci mohou televizní diváci každoročně několikrát vidět dodnes.

V poválečné euforii roku 1945, jako mnoho jiných, vstupuje do KSČ. Do strany, „která hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě", jak ji o rok později charakterizuje Ferdinand Peroutka. Ve stejném roce předal prezident republiky Edvard Beneš dobříšský zámek Syndikátu českých spisovatelů. Přestože tamní pobyt je vyčítán jen Drdovi, kromě jeho tu krátce či déle byli i mnozí další, a nejen spisovatelé – V. V. Štech, architekt Gočár, fotograf Plicka, herci Sovák a Vinklář, olympionici Zátopkovi, cestovatelé Hanzelka a Zikmund.

V r. 1946 mu vychází sbírka jedenácti povídek o válečných událostech „Němá barikáda", zřejmě jeho v pořadí druhá nejznámější kniha. Jednou ze známých povídek je „Vyšší princip". Námět k ní získal Drda od bývalých studentů příbramského gymnázia. Její filmová verze se stala jednou ikon československé kinematografie. Povídka i film však jen okrajově sledují skutečné události, které byly předlohou.

Rok 1948 je i pro Drdu rokem změn. Dává se na politiku, která mu šla ze všeho nejméně. I když o tomto jeho životním kroku můžeme jen spekulovat, dva důvody jsou zřejmé. Přestože být v tomto období řádovou sestrou bylo něco skoro jako zločin, Drdova sestra Marie se řeholního roucha nevzdala a on sám se k ní vždy otevřeně hlásil. Druhým důvodem bylo samotné psaní, bez něhož život pro něj neexistoval. Proto ta „úlitba bohům", i proto ta některá „angažovaná" díla. Proto „ si vymýšlí nepravděpodobné a obludné historie, z kterých se asi bude chtít lidem zvracet", jak píše manželce. To mu umožní vracet se do světa pohádek, do kraje svého mládí. Tam může dokonale uplatnit své vypravěčství. Jeho zfilmovaný „Dařbuján a Pandrhola" je v televizi uváděn každý rok.

Drdova hvězda pohasla po roce 1959, kdy ve Švýcarsku zemřel emigrant Bohuslav Martinů a jeho manželka poslala do Československa manželovu korespondenci s Drdovým dopisem, ve kterém varoval Martinů před oficiálně nabízeným návratem domů. Úplně pak zhasla, když 25. srpna 1968 vyšel v „Rudém právu" jeho článek pod redakčním titulkem „Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody", kde zcela jednoznačně odsoudil vstup vojsk Varšavské smlouvy. Byl vyhozen z práce, živořil duševně i tělesně. Rozprodával vše pro pár peněz. Půjčoval si od přátel. I od Jiřího Hanzelky. Než mu mohl dluh vrátit, zemřel na selhání srdce za volantem svého vozu na dobříšské křižovatce. To bylo 28. listopadu 1970. Pohřben je na dobříšském hřbitově.

Zdroj: denik.cz

Pro kategorii stránku

Loading...