Karin Babinská: Filmem Křídla vánoc jsem chtěla dát lidem naději

24. listopad 2013 21:01

11 0

Karin Babinská: Filmem Křídla vánoc jsem chtěla dát lidem naději

Ráďa (David Novotný), nejstarší z přátel, pracuje v supermarketu jako manažer prodeje a bydlí s početnou rodinou v malém bytě. I když ji má rád, někdy by nejradši od toho chaosu utekl někam daleko. Zajíc (Jakub Prachař), čerstvě vystudovaný herec, marně obchází castingy a vlastně málokdo ví, jak se doopravdy jmenuje. Všichni ho vnímají v kostýmu ušáka, který rozdává dětem balonky. Každý z našich přátel má své touhy a sny a právě Vánoce jsou časem, kdy se mohou plnit. Dejme šanci zázrakům! Copak se pohádky nemohou žít?

Režisérka a scenáristka Karin Babinská, která debutovala v roce 2007 úspěšným filmem Pusinky, k filmu Křídla Vánoc říká: „Všichni v sobě nosíme svá tajná přání. O některých víme, některá se snažíme potlačit, některá si dovolíme vyslovit a dokonce je i žít. Hrdinové našeho filmu dostanou možnost něco si přát a jejich život se tak rozeběhne směrem, který si sami určili. Řada „náhod" jim přinese to, co chtěli, a tak mají možnost si svá přání prožít. V životě jsme zodpovědní nejen za vše, co děláme, ale stejně tak i za to, co říkáme, co si myslíme a po čem toužíme… Chtěla jsem natočit film, který by v téhle pesimistické době lidi potěšil a dal jim naději, že věci lze měnit, že jen my sami jsme hybatelé našich životů…"

Váš celovečerní debut Pusinky z roku 2007 byl dost drsně realistický obraz světa teenagerů. Váš nový film Křídla Vánoc, i když v něm nechybí dramatické momenty, se nese v poetice jiné. Je romantičtější, až by se chtělo říct pohádkově vánoční… Proč ta změna?

Od Pusinek uplynulo hodně času, porodila jsem dítě, mnoho v životě se změnilo, i úhel pohledu na spoustu věcí. V Pusinkách jsem si odžila nějaké své teenagerovské období, byla to jakási vzpomínka na tu dobu, a teď jsem měla chuť vyprávět příběh. Nejenom se babrat v pocitech a emocích. Zdálo se mi, že tahle doba je momentálně tak smutná a pesimistická, lidi tak plní deziluzí, že jsem měla chuť natočit film, který by je potěšil a dal jim nějakou naději, že život má smysl, že jsme schopní s naším osudem hnout a posunout se v životě dál podle svých představ.

Je to přece vánoční film a já myslím, že k Vánocům patří i zázraky. Chtěla jsem postavit do kontrastu, že v dnešní době většina lidí vnímá Vánoce už jenom jako ten příšerný shon a stres při shánění dárků a všichni, místo aby se těšili, už dlouho předem s hrůzou říkají: „Ježíš, už zase budou Vánoce!" Jako bychom úplně zapomněli na to, že je to taky čas zklidnění, lásky, nějakého pozastavení a právě těch zázraků. A proto náš film o zázracích a andělech je. Zároveň jsou tam věci, ve které já osobně věřím. Třeba věřím tomu, že když člověk něco opravdu chce, tak toho může dosáhnout. Věřím, že nic nemusíme, ale všechno můžeme. A věřím tomu, že síla myšlenky, síla slova a přání je natolik mocná, že nám formuje život. A je jen na nás, jak myslíme, jak cítíme a co si přejeme – a podle toho se náš život odvíjí. Což si lidi často neuvědomují, takže všechno, co se jim v životě děje špatného, svádějí na okolí, na rodinu, na vnější podmínky a už se nedívají na to, jak oni sami přispěli k tomu, jak se věci dějí.

Jedna etapa natáčení probíhala za plného vánočního provozu obchodních center – ať na pražském Chodově, nebo v Globusu. Jak to bylo vůbec zvládnutelné?

Původně jsem chtěla, aby se všechny scény z obchodního centra točily za běžného provozu, protože z toho dýchá ta neopakovatelná vánoční atmosféra. Ale už při prvních obhlídkách na Chodově mi bylo jasné, že při takovém množství návštěvníků a vzhledem k bezpečnostním omezením ze strany střediska to nebude možné realizovat. Takže nakonec se skoro 90 % záběrů z obchodního centra točilo v noci, po jeho uzavření, a ty davy „kupujících" jsou naši komparsisté. Ale on si člověk nevybere. Sice jsme měli ochoďák pro sebe, ale tolik nočních natáčení po sobě bylo dost příšerné. Já osobně jsem skřivan a nemohla jsem si na ten převrácený režim zvyknout, a když už to jakž takž šlo, zase jsme jeli několik denních směn. Organismus z toho byl úplně zblblej a občas se to projevilo i na práci štábu a herci toho taky měli dost. Ještě náročnější ale bylo noční natáčení venku, když bylo mínus 17. Richard Krajčo musel například nejen ležet na sněhu jen ve svetru, ale ještě jsme na něho propelerama foukali sníh. A ta scéna na střeše nákupáku, kdy sice bylo „jen" mínus 8, ale zato foukal ledový vítr, byla taky dost extrémní.

S koněm byl taky problém. Nejdřív jsme měli jednoho opravdu nádherného závodního koně, ale ten nebyl zvyklý na natáčení. Byl nádherný při běžeckých scénách, ale jakmile se třeba ocitl v uzavřených prostorách, nebo měl „zahrát" nějakou komornější scénu, nešlo to s ním a museli jsme ho vyměnit za „hereckého" koně, který byl ovšem neuvěřitelný. Jako by věděl, že hraje, cokoli jsme požadovali, předvedl, dokud se neřeklo stop. Prostě věděl, že je v roli. A dokonce pokaždé danou akci klidně zopakoval.

Richard Krajčo byl první volbou na hlavní roli Tomáše. A to z toho důvodu, že od samého začátku, když jsme se s producentkou Veronikou Schwarczovou začaly o filmu bavit, jsme chtěly natočit něco, co by lidi potěšilo – třeba muzikál. A já jsem přišla s tím, že mám na muzikál dobrý námět. Takže jsem začala psát synopsi Křídel Vánoc – pořád ještě jako muzikál, a když jsme přemýšlely, kdo by měl hlavní postavu hrát, obě nás napadl téměř současně Richard Krajčo. Takže on tam byl od začátku. Když jsem pak začala psát scénář Křídel, psala jsem to přímo na něj. I když při tom psaní mi začalo být jasný, že to vlastně muzikál nebude. Ale Richard zůstal.

On je známý jako svérázná osobnost s vyhraněnými názory. Jaká byla v tomto případě spolupráce režisérka – herec?

Richard je úžasný, během natáčení chtěl hodně precizní režijní vedení a myslím, že ho ode mne dostal. On i všichni ostatní herci a tvůrci. Jako herec byl velice pokorný, chodil připravený, nikdy si na nic nestěžoval, i když musel při natáčení vydržet leccos. Dokonale postavu Tomáše pochopil, vzal ji za svou a přinášel i vlastní nápady. Záběry s ním pak byly tak vyrovnané, že jsme neměli problém materiál ve střižně kompletovat.

Když si Richard přečetl scénář, moc se mu líbil a nabídl mi do filmu píseň Cesta ještě předtím, než vyšlo skupině Kryštof album Inzerát, jejíž je součástí. Že by se do filmu hodila. Když jsem ji slyšela, úplně mi to vyrazilo dech – jako by byla pro ten film napsaná. Přitom ji skládal asi ve stejné době, kdy já psala scénář k filmu. A pak se nám to osudově takhle sešlo. Takže Cesta ve filmu zazní. Pak jsem Richarda poprosila, jestli by se nepostaral o celou hudební složku filmu. V první fázi oslovil asi deset mladých kapel, velmi dobrých - od známějších jako Charlie Straight až po zatím skoro neznámé, vybral nějaké jejich písničky a chodil pak do střižny a tematicky mi je vybíral do scén, u kterých jsem věděla, že tam má písnička být. A pak jsme obraz stříhali přímo na hudbu. Ve druhé fázi jsem ho přesvědčila, aby složil i scénickou hudbu, což nikdy předtím nedělal. Na začátku července jsme se sešli u Richarda na statku ještě s Daliborem Cidlinským a s hudebníky ze skupiny Nebe – Štěpánem Petrů a Petrem Harazinem. Týden jsme si pouštěli film a kluci přímo na obraz skládali hudbu, ve které pak znovu zazní i motivy z Cesty. Všechno to do sebe dokonale zapadlo. Myslím, že se hudba hodně povedla. Mám z ní radost. Takže sice muzikál Křídla Vánoc nejsou, ale nakonec je to vlastě hodně hudební film.

O roli Rádi jsme měla prakticky představu taky hned. Tam jsem si Davida Novotného začala dosazovat už během psaní té postavy. A když jsem dopsala, bylo rozhodnuto. Vtipné bylo, že scénář četl jako první Richard, a zajímal se, kdo bude ve filmu hrát další role. A sám řekl, že si pro postavu Rádi nedovede představit nikoho jiného, než Davida Novotného. Pokud jde o postavu Niny, představitelku jsem hledala hodně dlouho. Váhala jsem, aby se hodila k Richardovi a hlavně aby byla v té postavě uvěřitelná, aby se hodila k typu dívky, který není úplně jednoduchý – taková drsňačka s velmi křehkou duší. Hodně jsem tápala. Udělala jsem docela velký casting a pozvala jsem si jak všechny naše věkově odpovídající hvězdy, tak úplně neznámé herečky, ale pořád jsem nebyla spokojená. Až jako s poslední, pár dní po castingu, jsem se pak setkala s Vicou, která právě přijela do Prahy, udělala jsem s ní kamerovou zkoušku a ještě ten večer, když jsem viděla, jak na kameru funguje, jsem se rozhodla. Nejen že je neuvěřitelně fotogenická, ale hned pochopila roli.

S rolí Zajíce to taky bylo složitější. Původně jsem chtěla, aby ji hrál Tomáš Klus, s kterým jsme se na tom domluvili, ale čím jsme se blížili termínu natáčení, tím bylo zřejmější, že to časově nezvládne. Měl v té době před turné, nezvládal by kostýmní, ale hlavně herecké zkoušky, což jsem cítila, že by bylo velmi potřebné. Takže jsem se trápila dál, koho do té role obsadit, natáčení se blížilo. Nakonec jsem se rozhodla pro Jakuba Prachaře, kterému jsem skutečně věřila neprotřelost a čistotu. A vůbec té volby nelituju. Jakub o tu roli stál, chodil neskutečně připravený a zahrál to hodně dobře.

Pojďte se podívat na vánoční film o splněných přáních, o lásce a naději v nás. Na film, kde je hodně skvělé muziky a kde nakonec všechno dobře dopadne. A s otevřeným srdcem možná uvěříte i v zázraky.

Absolventka pražské FAMU (1993 - 1999) – obor filmová a televizní režie. Během studia natočila několik krátkých filmů, z nichž Jakub a Veronika (1996) získal řadu ocenění na mezinárodních filmových festivalech. Mnoho let se věnovala režii TV spotů. Její celovečerní debut Pusinky (2007) byl téhož roku oceněn Zlatým ledňáčkem jako nejlepší český film na festivalu Finále Plzeň.

Filmografie (výběr): Křídla Vánoc (2013), Pusinky (2007), Až budeš starší… (1999 - 3 x povídka do cyklu Bakaláři pro ČT), Jakub a Veronika (1996 - krátký film 35 mm – koprodukce s ČT)

Zdroj: denik.cz

Pro kategorii stránku

Loading...