Génius tvorby a mizérie i neřesti Josefa Myslivečka

4. duben 2015 8:00

11 0

Génius tvorby a mizérie i neřesti Josefa Myslivečka

Praha /RECENZE/ - Do kin vstupuje celovečerní dokument Petra Václava o českém skladateli, který připravoval přes tři roky.

„Kdo o mě ví? O mém hledání, o mých myšlenkách, přátelích, milenkách …" Tak nějak začíná celovečerní dokument Zpověď zapomenutého, v němž Petr Václav pátrá po stopách českého skladatele Josefa Myslivečka a který teď vstupuje do kin.

Dlužno říci, že navzdory minimu dostupných pramenů, které o skladateli existují, přistoupil k vykreslení jeho osobnosti i doby, v níž tvořil, vcelku vynalézavě. Ve filmu kombinuje záběry ze zkoušek Myslivečkovy opery Olimpiade, jež probíhaly pod vedením dirigenta Václava Lukse na přelomu let 2012 a 2013 v Národním divadle, z míst, kde skladatel působil (především z Benátek), a z archívů. Z několika dopisů, hudby, atmosféry krajiny i ojedinělých dobových záznamů rekonstruuje Václav život člověka, jenž byl nadaným komponistou a věčným tulákem bez zázemí, ale i milovníkem žen a požitků, jež se mu staly osudnými. Jeho životní cesty a fiktivní pocity dokresluje vnitřní řeč hlavního „aktéra", kterou pro film namluvil sugestivně Karel Roden.

U pražských zkoušek orchestru a sólistů stál za kamerou Miroslav Janek, italské scény (Benátky, Bologna, Neapol) natočil režisér osobně. Pomocí emotivních záběrů z ruční kamery v italských sceneriích (starý viadukt, historické uličky, mořské dálavy), kde se Mysliveček pohyboval, evokuje režisér náladu doby, a střídá ji s ruchem dnešních italských měst a pražských živelných zkoušek. Dosahuje tak příjemné dynamiky vyprávění. Připomene také smutný úděl kastrátů i cennou kapitolu setkání s mladičkým Mozartem, jehož hudbu na rozdíl od Myslivečkovy Italové nepřijali.

Až na výjimky působí film jako artově zadumané rozjímání nad neobyčejným údělem vynikajícího muzikanta. Koneckonců, tragický pád skladatele, jehož tvůrčí cesta se završila v ústavu pro venerologické choroby v Mnichově, to ani příliš neumožňuje… Jen občas problesknou živější a odlehčené chvilky. Takovou je třeba roztomilá reakce italského sólisty na pokyny německé režisérky Ursuly Hermannové („promiňte, ale já se prostě musím smát") nebo euforie jeho kolegyně, když po zkoušce věčně přerušované režisérkou konečně může odzpívat svůj part na jeden zátah s orchestrem.

Dokument ocení hlavně milovníci vážné hudby, kteří se rekrutují třeba z diváků ČT art. Proto se nabízí otázka, zda by filmu neslušela více obrazovka, jeho nasazení v kinech je poněkud diskutabilní.

Přečtěte si také: Snímek Tvář vody má sedm nominací na Zlatý glóbus

Zdroj: denik.cz

Pro kategorii stránku

Loading...